Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jedna z nejlepších amerických rockových kapel pochází z norského Bergenu. Tenhle fór jsem si nevymyslel, najdete ho na netu v poměrně hojném výskytu. To ho ale nedělá o nic méně relevantním. Lynchovským jménem opatřená skupina AUDREY HORNE se vyloupla jako levoboček hudebníků, kteří se pohybovali především na black metalové scéně, ale velice rychle se etablovala jako stabilní a populární značka v úplně jiné oblasti.
Není divu. Pokud si odmyslíme debut „No Hay Banda“ spadající do kategorie „mainstreamový metal pro rozněžnělé drsňáky, za který se netřeba stydět“, tak od následné fošny „Le Fol“ se kapela nadechuje k poměrně svojské interpretaci rockových tradic. I na „blázínkovi“ zůstává stopa drsné melancholie, která tehdy cloumala skandinávskou scénu, ale už tu jasně můžeme zaslechnout svěží prvky především amerického hard rocku.
Pomyslný zenit pro mě v tomto „temnějším“ období kapela dosáhla na bezejmenné desce číslo tři, která zcela ústrojně spojila retro, moderní metalovou melodiku a skvělý projev frontmana Torkjella Røda vulgo Toschieho do třaskavé pětatřicetiminutového koktejlu groovy hard&heavy rozkoše. Od GREEN CARNATION až k LED ZEPPELIN… tahle deska mi nevymizela z paměti ani po sedmi letech.
A nejen proto, že vznikla v době, kdy se heavy scéna začala stále zálibněji shlížet v progových, psychedelických, ale i mainstreamových rockových vzpomínkách. Do nich zálibně zamířila i slečinka AUDREY s dvojící desek „Youngblood“ a „Pure Heavy“, které vyšly v krátkém odstupu jednoho roku. Mladá krev se svým našlapaným rockem skutečně zvyšovala průtočnost tepen, následující deska už mi ale zněla trochu jako ozdobný kalkul, který intenzitu vrcholných desek zaměnil za trochu povrchní líbivé tanečky. Tříletá pauza AUDREY bodla.
Rok 2018, retro jede na plné obrátky. Rezonuje v hudbě, soundu, na obalech, v outfitech hudebníků… a v něčem je tenhle trend pořád výživnější a autentičtější. Jako by spoustě kapel najednou došlo, kolik zábavy a ryzosti skrývá ten starý dobrý „upbeat“ rock’n’roll. Uvolnit se a hrát to, co nás bavilo jako puberťáky, někdy to prostě stačí… A samozřejmě, tohle optimistické pozlátko také dobře prodává. Jenže když ho někdo kolem instrumentálních a kompozičních dovedností omotá tak zručně jako THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA nebo právě AUDREY HORNE na novince „Blackout“, není moc o čem diskutovat.
Norové ve srovnání se svými severskými kolegy, kteří se deskou „Amber Galactic“ vyšvihli na čelo pelotonu, zůstávají více zažraní do hutného, hard rockého soundu. Méně cheesy kláves, méně popového kabaretu, povzdechů po starých LP chartech. Samozřejmě, nostalgičtí milovníci prvního triumvirátu alb oprávněně namítnou, že sound AUDREY HORNE trochu zněžněl a přátelsky se nakudrnatil. Jenže to je součást receptu, téhle účinné směsi kytarových anti-depresantů a proschlých doutnáků, na jejichž konci čeká explozivní nálož šlapavého rock’n’rollu.
„Blackout“ je vysloveně šťastně poskládaná a přítulná deska, která při svém křižování po rockových pláních střídavě sešlapává plyn na podlahu a nechává znít hluboké boogie svého chromovaného dvanáctiválce, a pak se na volnoběh nechává unášet vyklidněnými skladbami s hitovým nápěvky. Toschieho hlas se cítí všech polohách jako flanelový vousáč v obýváku nad six-packem dobré West Coast IPA, euforický, tak akorát opotřebený a kamarádsky vstřícný.
Kapela se vedle jasného vlivu radiového rocku a amerického hard rocku nechává při melodických riffových dvojhlasech inspirovat typickým NWOBHM zvukem a melodickými postupy, což albu dodává potřebnou energii k tomu, aby ho nikdy nepostihl „Blackout“. Dokonce i dvě bonusové skladby zapadají do konceptu a skoro mě udivuje, že náladově kontrastní balada „The End“ nedostala možnost album zakončit i oficiálně.
Obal, který rozverně odkazuje na jeden slavný motiv ze stripů Gary Larsona, na němž nešťastnému úředníčkovi Vernonovi zničí kvalitní košili levná kapesní chobotnička, nemohl být zvolen lépe. Uvolněná, osvobozená, kravatou tradice elegantně ozdobená řadovka „Blackout“ potvrzuje, že i v sychravém Bergenu přežívá kus Californie.
Tohle teritorium si loni významně označkovali THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA, ale zkušená ranařka AUDREY HORNE přichází v ohřebíkovaném hard rockovém outfitu a nehodlá se tu jen tak bezradně poflakovat.
1. This Is War
2. Audrevolution
3. Blackout
4. This One
5. Midnight Man
6. Light Your Way
7. California
8. Satellite
9. Naysayer
10. Rose Alley
11. Juggernaut (bonus track)
12. The End (bonus track)
Diskografie
Blackout (2018) Pure Heavy (2014) Youngblood (2013) Audrey Horne (2010) Le Fol (2007) No Hay Banda (2005) Confessions & Alcohol (EP) (2005)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2018 Vydavatel: Napalm Records Stopáž: 51:14
Bezejmenná deska je dodnes bez slabého místa. Rock s pořádně silným odérem melancholie. Ta už se bohužel hodně vytratila, ale AUDREY HORNE stojí za pozornost i s tím důrazem na stadionový rock, který je na novince vyrovnanější než na "Youngblood".
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.